Byl červen a blížily se prázdniny. Chystal jsem se na woodcraftový tábor. A napadlo mě, že by bylo bezva naučit děti rozdělávat oheň křesadlem. Objednal jsem tedy křesadla a nejprve to zkusil sám. Jiskry létaly bezvadně. Zkusil jsem proto několik materiálů jako troud. Nejjednodušeji pod jiskrami vzplanul papírový kapesník. Byl přesně to, co jsem potřeboval – materiál, se kterým by dokázaly oheň pohodlně rozdělat i děti na táboře. Teď jsem byl zvědavý, jak si poradí s křesadlem. Oproti dražším výrobkům bylo u tohoto typu potřeba vyvinout silnější tlak, aby dalo potřebnou jiskru. Byla otázka, jestli to zvládnou i menší děti.

Křesadlo, které jsem použil, bylo docela obyčejné. Fungovalo ale tak, jak mělo.
Bál jsem se ale zbytečně. Děti vzaly křesání jednak jako výzvu – správný zálesák si přece musí umět rozdělat oheň – a jednak jako zábavu. Udělat pořádnou jiskru je stoprocentně bezvadná věc. A tak seděly a křesaly jako o život. Když dostaly křesadlo do ruky tak, že už věděly, jak získat pořádnou jiskru, přišel na řadu oheň. Byl jsem jako na trní a děcka jakbysmet. Všichni se snažili, jiskry létaly a po chvilce se začaly ozývat první hlasy: „Hoří!“ Bílé kapesníčky postupně plápolaly a kdybychom chtěli, mohli jsme si založit spoustu ohníčků.

Děti křesání baví. I ty menší nakonec zvládnou vykřesat dostatečnou jiskru. A když je jim povede zapálit oheň, mají zážitek na dlouhou dobu.

